|
Na nějaké závěry je sice ještě brzo, přesto si dovolím sdílet alespoň mé první dojmy z desky.
Už po prvním poslechu mě zaujalo pár věcí. Za její největší pozitivum považuji paradoxně to, že se ty písničky vlastně vůbec (až na pár výjimek) nehodí pro rádia, žádné do uší bijící pokusy o instantní hity jako na What about now (Because we can, I´m with you apod.) Vlastně tou výjimkou je pro mě Born again tomorrow, která je asi nejvážnějším adeptem na tlačítko skip za pár týdnů, kdy si desku naposlouchám.
Po vydání titulní písně jsem se navíc trochu obával, jestli v kapele zůstala nějaká energie (jednoduše mi přijde trochu mdlá...) Ale ta deska skutečně odsýpá a na rozdíl od What about now, kde se dá vybrat stěží pár písniček, je radost si ji pustit od první po poslední písničku (byť s odkazem na zmíněný potenciál některých písní brzy se omrzet).
Vůbec je z desky slyšet pozitivní nálada, která není jen uměle vytvářená texty o tom, jak je skvělé žít každý den (bohužel se jim Jon nevyhnul ani tentokrát a hlavně v první polovině alba je těch frází až příliš). Mluvím o skutečně pozitivní atmosféře, jako když se Jon zasměje při zpěvu v Living with a ghost apod.
Posledně zmíněná písnička je pro mě navíc výjimkou v docela zvláštním jevu. Totiž že druhá polovina desky je daleko silnější než ta první, která trochu trpí na texty a přece jen je tu ta snaha o hity cítit víc (Born again tomorrow, Knockout, Labor of love).
Rozhodně bych chtěl ocenit i fakt, že se na desce skutečně pracovalo delší dobu a nevydali ji hned, co dali dohromady pár písniček, což se třeba u What about now říct nedá. Důkazem budiž i bonusy, které nejsou jen do počtu a jejichž hodnota nekončí jen u přirážky k ceně za deluxe edici.
Konkrétně I will drive you home je pro mě tím nejlepším, co kapela vydala od the Circle (byť znovu zdůrazňuji, že na konečné hodnocení je brzy). Připadá mi to jako dokonalé splynutí hudby Jana Hammera s Bon Jovi (narážím hlavně na Crockett´s theme.)
Tady už je tedy čas na ukvapený závěr. Tu desku považuji za to nejlepší, co kapela vydala od doby These days (nepočítám-li Lost Highway, na které je ale na druhou stranu víc vaty...) Možná je to vše dáno právě odchodem Richieho z kapely, protože hudební kritici jistě stojí v řadě na to, aby si na Jonovi smlsli. U mě rozhodně obstál. Je v tom ta radost. 
------------------------------------
Jen ještě poznámka pod čarou. Záměrně jsem se vyhnul skladbě Roller Coaster. Přijde mi neskutečně povědomá. Jakou písničku vám ostatním připomíná (v refrénu)? Sám na to nemůžu přijít.
No a zrovna tak Goodnight New York už snad nemůže připomínat U2 z 80. let ani trochu víc (tohle není myšleno zle) 
|
). Za mne tedy palec nahoru 
.
